Pioneer PD-D9 Vylepšení zvukových vlastností přehrávače Pioneer PD-D9

První krátký test jsem provedl hned po příjezdu na Sinead O´Connor – Gospel Oak, kterou mám dobře naposlouchanou a kupodivu jsem měl pocit, že neslyším skoro žádný rozdíl. Postupem času jsem ale zjistil, že je to dáno prostě kvalitou nahrávky, někde změna slyšet je celkem málo a někde víc. Také se přístroj nepochybně rozehrával, jak jste mě upozornil a tak se výsledky dostavily později.

Jasný zvukový posun jsem minulý týden zaznamenal na Led Zeppelin III, to už byla radost poslouchat, evidentně bohatší, barevnější a příjemnější zvuk, přestože je to tvrdá hudba, moc dobře se poslouchala. Poté jsem hodně velkou změnu, možná zatím největší, zaznamenal třeba na Journey – Trial By Fire, tohle CD jsem slyšel snad 100x a zní o hodně jinak než dříve, jsou tam totiž i složitější pasáže, zejména komunikace el. kytary a piana, které mám bezpečně ve své hudební paměti a posloužily mi jako prubířský kámen, co a jak se bude v hudbě nyní odehrávat a v těchto složitějších a „kritických“ momentech nahrávky se zvuk jakoby úplně „rozbalil“, nástroje mají jiný zvuk, jsou perfektně oddělené, detailní a křišťálově čisté.

Celkově má člověk z poslechu dojem, obrazně řečeno, jako by hudebníci hráli najednou na jiné, „dražší“ nástroje. Zvuk bicích má také jiné zabarvení a právě na tomto CD je slyšet, jak se zvuk zkultivoval, uklidnil a uvolnil, zmizela mírná agresivita a nervozita některých pasáží, přibyly detaily, dynamika a mikrodynamika je také jiná, prostor je přesnější, není objemově ani tak větší, jako spíš přesněji uspořádaný. Excelentní zpěv Steve Perryho se posunul k dokonalosti, v některých okamžicích, kdy z jeho nádechu mohl mít dříve člověk dojem nedoléčených průdušek, najednou tento projev zmizel a hlas vystoupí z temného pozadí čistější, zdravější a s větší vahou.

Jednoduše řečeno – na této nahrávky lze zvláště demonstrovat kvalitativní posun všemi možnými a představitelnými směry a je jasné, že hraje úplně jiný přehrávač.

Dnes jsem poslouchal nějaké Dire Straits a tu jsem měl hned dojem, že hraje jiný nosič, který je blíž spíš SACD, čistota kytary, jemnost, dynamika, přesnost a hlas Marka Knopflera kupodivu do jisté míry ztratil svoji suchost a jakousi technickou neohrabanost a zpívá mi najednou docela slušný zpěvák…Právě mi dohrála Melody Gardot – Worisome Heart, také moc pěkné. Od začátku alba křišťálový a pevný zvuk, klavír zní dynamicky, má plný zvuk, barvu i tělo a správnou velikost a kolem něho je spousta luftu, je tam cítit snad i prostor studia, a mám pocit, jako bych seděl kousek od klavíru. Hlas zpěvačky je krásný, barevný a prokreslený do nejmenších detailů. Zpívá „živá“ žena, žádný duch nebo něčí stín…

Hodně, hodně dobré…